Historie kremace v České republice představuje jeden z nejvýznamnějších zlomů v pohřební kultuře naší země. Na počátku 20. století bylo spalování zemřelých považováno za kontroverzní téma, především kvůli odporu katolické církve. Postupně se však kremace stala běžnou součástí českého pohřebnictví.
Tato významná proměna pohřební kultury začala již před více než sto lety a významně ovlivnila podobu současného pohřebnictví. Od otevření prvního krematoria v Liberci až po dnešní dobu prošla kremace v českých zemích pozoruhodným vývojem, který zahrnuje právní boje, architektonické inovace a postupnou změnu společenských postojů.
První kroky ke kremaci v českých zemích
V období před vznikem Československé republiky narážela myšlenka kremace na značný odpor. Především katolická církev uznávala výhradně pohřeb do země a spalování ostatků bylo označováno za "zlozvyk prokletý a zavrženíhodný".
Společenská situace před rokem 1918
Na území rakouské monarchie platil do roku 1918 absolutní zákaz pohřbívání žehem. Následně zájemci o kremaci museli své zesnulé převážet do německých měst, především do Žitavy a Drážďan. Proto v roce 1899 vznikla Společnost pro spalování mrtvol, jejímž předsedou se stal pražský městský hygienik MUDr. Jindřich Záhoř. Následně v roce 1909 převzal agendu spolek Krematorium, v jehož čele stanul dramatik Jaroslav Kvapil.
Role spolku Die Flamme
Významnou roli v prosazování kremace sehrál především německý spolek Die Flamme, založený ve Vídni roku 1885. Spolek aktivně působil v českých zemích a především v Liberci, kde našel podporu u místní německé většiny. Mezi významné liberecké propagátory kremace patřili MUDr. Václav Šamánek st. a tehdejší purkmistr MUDr. Franz Bayer.
První krematorium v Liberci
V roce 1912 prosadil Franz Bayer vydání stavebního povolení pro výstavbu krematoria. Následně 4. května 1915 byl položen základní kámen a stavbu podle návrhu architekta Rudolfa Bitzana provedla liberecká firma Gustav Sacher a synové. Budova byla dokončena v roce 1916, avšak rakouské úřady odmítaly vydat povolení k provozu. První dva pohřby žehem se proto uskutečnily až 28. října 1918, symbolicky v den vzniku Československé republiky. Jednalo se o první kremace na území dnešní České republiky, přičemž jeden zesnulý byl české a druhý německé národnosti.
Liberecké krematorium, umístěné na vyvýšené plošině nad městem, představovalo monumentální stavbu s masivním vstupem a dvěma egyptskými sloupy. Architektonické řešení odráželo dobové romantické ideály a symboliku, která měla podtrhnout význam této průkopnické stavby.
Právní cesta k legalizaci
Zásadní průlom v legalizaci kremace přišel s pádem Rakouska-Uherska. Nově vzniklá Československá republika přinesla významné změny v oblasti pohřebnictví, které se projevily především v legislativní rovině.
Zákon z roku 1919
První dubna 1919 se stal významným milníkem, kdy byl schválen jeden z nejstručnějších zákonů v historii České republiky - zákon č. 180/1919 Sb., známý jako Lex Kvapil. Tento zákon, pojmenovaný po dramatikovi Jaroslavu Kvapilovi, obsahoval pouze dva paragrafy. První stanovil, že pohřbívání ohněm je dovoleno, zatímco druhý pověřoval provedením zákona ministra veřejného zdravotnictví ve spolupráci s ministry vnitra a spravedlnosti.
Reakce církve
Katolická církev následně zaujala k pohřbům žehem odmítavý postoj. Přestože kremace představovala ekonomičtější a prostorově úspornější řešení, církev nadále prosazovala pohřbívání do země jako jediný přijatelný způsob. Papežský odpor vůči kremacím přetrvával během celého meziválečného období. Podobně striktní postoj zaujímaly také pravoslavné církve.
Významný posun v postoji katolické církve nastal až v roce 1926, kdy prohlásila, že pohřeb žehem nemusí být bezpodmínečně odsouzeníhodný. Avšak oficiální církevní zákaz kremace byl zrušen teprve instrukcí z roku 1963. I po tomto uvolnění církev nadále preferuje pohřbívání do země, které podle ní lépe odpovídá biblickému pojetí člověka.
V současnosti katolická církev kremaci toleruje, avšak stanovuje přísná pravidla pro nakládání s popelem. Popel musí být uložen na posvátných místech, jako jsou kostely nebo hřbitovy. Uchovávání popela doma je nepřípustné a církev také zakazuje jeho rozdělení mezi různé části rodiny nebo využití v upomínkových předmětech. Rozptyl popela do vzduchu, na zem či do vody je rovněž v rozporu s církevními předpisy.
Tento právní a společenský vývoj významně ovlivnil podobu současného pohřebnictví v České republice. Zatímco v některých evropských zemích, například v Řecku, bylo pohřbívání do země jediným povoleným způsobem až do roku 2019, české země se díky přijetí Lex Kvapil staly jednou z prvních evropských zemí, které kremaci legalizovaly.
Rozvoj krematorií v meziválečném období
Meziválečné období přineslo významný rozvoj krematorií na území Československa. Následně po legalizaci kremace vznikla řada architektonicky pozoruhodných staveb, které dodnes představují významné kulturní památky.
Praha a první městské krematorium
První pražské krematorium vzniklo jako provizorní zařízení na Olšanských hřbitovech úpravou novorenesanční obřadní budovy. 23. listopadu 1921 zde proběhla první kremace v Praze, kdy byly zpopelněny ostatky MUDr. Františka Adamce. Především kvůli rostoucí potřebě vypsala Praha v roce 1926 veřejnou soutěž na nové krematorium. Vítězný návrh architekta Aloise Mezery vedl k výstavbě strašnického krematoria, které bylo slavnostně otevřeno v lednu 1932.
Architektura prvních krematorií
Meziválečná krematoria vynikala rozmanitými architektonickými styly. První krematorium podle projektu českého architekta vzniklo v Pardubicích, kde Pavel Janák vytvořil stavbu v národním slohu s prvky rondokubismu. Následně vzniklo nymburské krematorium od Bedřicha Feuersteina, které představovalo jednu z prvních puristických architektur v českých zemích. Rovněž brněnské krematorium od Ernsta Wiesnera se stalo nejoriginálnější stavbou svého druhu v evropském kontextu.
Významné osobnosti pohřbené žehem
V meziválečném období se kremace stala přijatelnou formou pohřbu pro mnoho významných osobností české kultury. Na Vyšehradském hřbitově byly uloženy urny těchto významných osobností:
Ema Destinnová (1878-1930), operní pěvkyně
Alfons Mucha (1860-1939), malíř
Josef Václav Myslbek (1848-1922), sochař
Vojtěch Hynais (1854-1925), malíř, autor opony Národního divadla
Strašnické krematorium se především v období nacismu a komunismu stalo místem, kde byly spalovány oběti politických represí. Tehdejší ředitel krematoria František Suchý pečlivě evidoval jména spálených osob a uchovával jejich popel, včetně urny Milady Horákové.
Do roku 2000 bylo v České republice postaveno celkem 27 krematorií. Tato zařízení si navzdory době nepříznivé architektuře dokázala uchovat osobitost a kvalitu, která je činí významnými památkami české meziválečné architektury.
Proměna pohřební kultury
Proměna pohřební kultury v České republice představuje jedinečný sociologický fenomén, který významně ovlivnil současnou podobu pohřebnictví.
Od odporu k přijetí
Především v druhé polovině 20. století došlo k výrazné institucionalizaci péče o zesnulé. Zatímco v tradiční společnosti zajišťovala péči o tělo zesnulého rodina, v moderní době tuto zodpovědnost převzali zdravotníci a pracovníci pohřebních služeb.
Česká republika se následně stala skutečnou kremační velmocí. V současnosti dosahuje podíl kremací ve městech až 97 procent všech pohřbů. Celkově v zemi působí přibližně 400 pohřebních služeb a 27 krematorií, která zpopelňují více než 76 procent všech zesnulých.
Zatímco ve velkých městech převládají anonymní pohřby bez obřadu, na venkově stále přetrvávají tradiční pohřební rituály. V Praze tvoří pohřby bez obřadu až 70 procent, v Brně 40 procent všech pohřbů. Navíc průzkumy v seniorských ústavech ukazují, že 95 procent jejich obyvatel si přeje mít pohřeb, avšak jejich potomci často tvrdí, že 40 procent starších lidí pohřeb nechtělo.
Vliv na městské plánování
Proměna pohřební kultury významně ovlivnila i podobu městského prostoru. Hřbitovy se staly důležitou součástí městské zeleně a kulturní krajiny. V České republice se nachází přibližně 6 500 hřbitovů, které představují významné zelené ostrovy uprostřed zástavby.
Hřbitovy rovněž dokumentují demografický vývoj lokalit a odrážejí místní kulturu. Základní rozdíly v charakteru pohřbívání se projevují především mezi městy a venkovskými oblastmi. Na venkově je běžné, že se pohřbu účastní celá vesnice, zatímco ve městech se sousedé navzájem neznají.
V posledních letech se objevují také nové trendy v pohřebnictví. Například v pražských Ďáblicích vznikl Les vzpomínek, kde se lidský popel ukládá ke kořenům stromů. Tento přístup odráží rostoucí zájem o ekologické aspekty pohřbívání a představuje nový směr v české pohřební kultuře.
Moderní éra kremace
V současné době představuje Česká republika jednu z předních zemí v oblasti kremace, kde se tento způsob pohřbívání stal běžnou součástí společnosti. Následně se podíváme na současný stav a moderní trendy v této oblasti.
Současná statistika
Česká republika drží společně se Švýcarskem prvenství v podílu kremací v Evropě, přičemž čtyři pětiny zesnulých jsou pohřbeny tímto způsobem. Především ve velkých městech dosahuje podíl kremací až 81,7 % všech pohřbů.
V posledních letech se výrazně mění preference způsobu rozloučení. Především mladší generace volí alternativní formy pohřbů, které se přesouvají z tradičních obřadních síní na místa, která měl zesnulý rád. Rovněž roste zájem o vyřizování pohřbů online, což představuje významnou změnu v přístupu k pohřebním službám.
Technologický pokrok
Moderní česká krematoria prošla významnou technologickou modernizací. Současná zařízení využívají plynové pece dosahující teploty až 900 stupňů Celsia. Především důležitou inovací je zavedení počítačového řízení celého kremačního procesu, kde lidský zásah je vyhrazen pouze pro případ nepředvídaných okolností.
V zahraničí se objevují nové metody kremace, které si získávají pozornost. Spojené státy a Velká Británie legalizovaly proces aquamace, tedy speciální rozložení těla za pomocí vody. Tato metoda spotřebuje pouze pětinu energie ve srovnání s tradiční kremací.
Ekologické aspekty
Tradiční kremace má významný dopad na životní prostředí. Při jedné kremaci se do atmosféry uvolní přibližně 250 kg CO2, což odpovídá ujetí 1000 km osobním automobilem. Mezi další škodlivé látky patří:
Oxidy dusíku (NOx)
Oxid siřičitý (SO2)
Pevné částice
Rtuť z amalgámových zubních výplní
Následně se objevují ekologické alternativy. Především roste zájem o ekologické urny, které jsou v některých pohřebních službách dokonce druhé nejžádanější. Tyto urny se po čase samy rozloží v půdě a stanou se součástí přírody.
Rovněž vznikají nové projekty jako brněnské Údolí vzpomínek, kde je plánované zřízení prvního přírodního hřbitova s možností uložení těla výhradně v ekologických rakvích. Především mladší generace projevuje zájem o ekologické způsoby pohřbívání, včetně možnosti vysazení památečního stromu místo klasického pomníku.
Technologický pokrok přinesl také unikátní řešení v podobě uren Myco a Reborn. Tyto urny využívají revoluční zpracování podhoubí, které po uložení do země slouží jako výživa pro okolní půdu. V suchém prostředí obal vydrží několik let, zatímco při uložení do země se stává součástí přírodního koloběhu.
Závěr
Především vývoj kremace v České republice představuje pozoruhodnou cestu od kontroverzního tématu k běžné součásti společnosti. Zatímco počátkem 20. století museli zájemci o kremaci převážet své zesnulé do zahraničí, dnes patří Česká republika mezi evropské kremační velmoci s podílem přesahujícím 80 % všech pohřbů.
Následně se ukázalo, že architektonický odkaz prvních krematorií zůstává významnou součástí našeho kulturního dědictví. Rovněž technologický pokrok přinesl značné změny - od prvních pecí až po moderní počítačem řízená zařízení dbající na ekologické aspekty.
Celkově historie kremace v českých zemích odráží širší společenské změny posledního století. Především rostoucí zájem o ekologické způsoby pohřbívání a nové trendy v pohřební kultuře naznačují, že tento vývoj zdaleka nekončí. České pohřebnictví tak stojí na prahu další významné proměny, která bude formovat způsob, jakým se loučíme se svými blízkými.
